Mé katolické studium

Přemýšlela jsem, o čem mám psát. Co je tak zajímavého, co lidé moc neznají, co by je mohlo bavit. A mám to! Místo, kde studuji! Není to totiž obyčejná škola, ale katolická! Určitě si při tom slově představíte slušné, spořádané studentstvo, které se nadšeně učí o Pánu Ježíši.
A jaká je realita? Tento článek bude menší a bez fotek, chci to mít stručné.

Proč vůbec katolická škola? 

Dříve jsem chodila na jinou, "normální" základní školu. Ale to bylo peklo. Nebyla jsem zvyklá se socializovat, celé dětství jsem si víceméně hrála sama, měla jsem velkou fantazii, stačilo mi pár plyšáků a bylo to jako celá místnost s lidmi. Nikdy mě nebavily schovávačky, hry na honěnou, vybíjená... Já si raději hrála sama. A to byl problém číslo jedna. Představte si, že vás hodí mezi neznámé lidi, kteří se už malinko znají. Ani to, že máte jednu "kamarádku", vám nepomůže. Tak jsem celé dětství na této škole trpěla posměchy, šikanou, dokonce jsem si s sebou nosila i již zmíněné plyšáky. Vše vyvrcholilo v osmé třídě, když si ze mě začali dělat srandu kvůli lásce (nemám chuť to teď rozepisovat, prostě, moje první láska nebyla pro ostatní "normální"), tak jsme našli jinou školu, školu, kde už jsem měla dobré kamarádky, které jsem poznala přes léto právě díky anime a tak dále. Takže jsem přestoupila
Ne, nelituji se, je to minulost, Hakunamatata. Všechno to ze mě udělalo člověka, jakým jsem teď, možná jen, že se přehnaně bojím a malinko žárlím, ale, kdo ne? :)

Mé první dny na katolické základce

Tohle je škola?

Když jsem tam přišla, hned mě praštila přes oči jiná atmosféra. Máme první a druhý stupeň rozdělen o hodně víc jak na mé bývalé škole, kde to bylo jen přes asi 50m dlouhou chodbou. Tady je to dokonce jiná budova! Na prvním stupni, které se říká "desítka", protože je na adrese ....10 (nebudu psát přesnou adresu, chápete), a náš druhý stupeň je na "dvacítce", takže to je první rozdíl. Náš stupeň vypadá tak, že když se projde menší halou (máme školu v centru Prahy, která je "zasazena" do ostatních budov, vedle nás je obchod s uměleckými potřebami a nějaké vetešnictví), ocitneme se (za dveřmi) v menší hale, dole po schodech je jídelna (kdysi to byla tělocvična, ano, cvičíme ve sklepě, teď máme jednu "tělocvičnu", takže raději i v zimě chodíme ven). V chodbě jsou dvoje dveře, jedna od kanceláře, druhá od kaple. Po schodech nahoru se nachází dvě třídy, záchod a kabinet. To samé v druhém patře, jen kabinet je zde i počítačová učebna. To je prosím celý náš druhý stupeň. Logicky tedy nepřipadá v úvahu mít každou hodinu v jiné třídě či mít třídy A, B, C...
A upřímně, je to tak lepší, cítím se tak pohodlněji a příjemněji. A nemusíme poslouchat, jako od naší minulé učitelky, že je béčko lepší...
Navíc, máme i hodiny zaměřené na umění. Vyberete si ze 4 předmětů. Dramaťák, výtvarka, rétorika a tanec. Já ještě pořád chodím na rétoriku, kam jsem chodila hlavně kvůli Lukášovi, učitel, který už bohužel odešel, ale při jeho hodinách jste mohli mluvit, tykali jsme si, hrál počítačové hry, dělal pár grafitů, ale zároveň uměl hodně dobře poradit, díky němu jsem se naučila kreslit tak, abych udělala talentové zkoušky (učil nás v devítce i výtvarku). Bohužel, odešel, a ten nový učitel... Mám pocit, že asi přestoupím, na těch hodinách se vůbec nic nenaučím, až na to, že "ŠKOLA HROU, ALE KAŽDÁ HRA MÁ SVÁ PRAVIDLA!" což je nejčastější věta nového učitele...
A co lidé? Naprosto super. Jistě, můžou být lepší, ale to je vždy, ne? Směji se, když náhodou potkám někoho z mé bývalé školy, a ten říká, jak má nej třídu na světě, přitom se v ní pomlouvá, jak jen může, a když má někdo problém, smějí se mu. To u nás až tak neexistuje. Jistě, kluci si dělají srandu z nějakých neoblíbených lidí, ale třeba jen jeden den, druhý už to neřeší. A když mi něco je, ptají se, jestli jsem v pořádku. Jsem ráda za tuto školu, zvedla mi sebevědomí maximálně.

Ranní zpívání?! Žádné zvonky?Ano... Naše hodina začíná v 8:45, ale musíme být ve škole už v 8:30. Proč? Protože se koná ranní zpívání. Aspoň se to tak jmenuje. V kapli se sejde celý druhý stupeň, kdysi jsme tam i zpívali, ale po tom, co se zjistilo, že nejvíc zpívá jedna učitelka zpěvu, se od toho upustilo a jen nám tam něco vypráví, o svém životě, o bibli, o knížkách... Jednou nám učitelka vypríávěla o facebooku! A nebo taky, pan učitel červený, o taxikářích... Na to nezapomenu "Já měl kamaráda... A on... on měl rakovinu... a pak umřel... ale to jen tam mimochodem." a od taxíků skončil až u obchodů... Tohohle učitele občas nechápu. Ale, upřímně... My jsme teď deváťáci... Za druhé pololetí jsem na zpívání byla asi 5x, Jinak jsme s kamarádkami ve třídě nebo na záchodech. Jednou jsme je celé pomalovaly vodovkami, hlavně jednorožci a srdíčka byl náš oblíbený motiv. Také, je zvláštní, že nemáme žádné zvonky. Každý ví, kdy začíná hodina, a učitelé dodržují i konce. Případně, když je upozorníme, tak to na 99% ukončí do minuty, dvou. Nebo, když máme dvojhodinovou (což máme my deváťáci každý den), tak jedou přes přestávku, s tím že nás pustí dřív.
Také, na některých hodinách se nezapisuje. A já se přiznám, že na páteční němčinu, kde se nezapisuje a máme ji poslední dvě hodiny, občas nechodím...
Slušné chování? No...

Upřímně... Byla jsem šokována, co si na této škole můžeme dovolit. Lidé za mnou kecali, dokonce i při testu. Čekala jsem, že je, tak jako na naší bývalé škole, i za šeptání vyhodí za dveře, nebo jim napíšou poznámku. A tady? "Nekecejte..." a nic víc... Vážně! A při hodině s jistou učitelkou, která se jmenuje Maredová... Nikdo neposlouchá, kluci si na začátku hodiny ani nestoupnou, drzí jsme, jedna spolužačka ji dokonce řekne "Neřvěte sakra, bolí mě hlava to se nedá vydržet!!!" za což by na mé bývalé škole měla minimálně ředitelskou. Minulý týden jsme na její hodině s kamarádkami hrály The Sims 3, dalších pár lidí si nahlas povídalo a jen asi 4 lidi dávali pozor. To je tedy vážně něco... 

Mše? Náboženství? Co to? 

Ovšem, jak jsme katolická škola, zasahuje to i do našeho vzdělávání. Jednou měsíčně u nás probíhá mše svatá. To se v kapli sejde celá škola, i první stupeň. A jak to prožíváme my? Z 99% pod piánem, které v kapli je. Jen jednou nás vyhnali. Já tedy občas i normálně seděla/stála, ale většinou si zalézám pod piáno také, umím totiž dělat dvě věci najednou, psát si na mobilu a poslouchat, co kněz říká. Na mši se normálně řeší i otázky ze života, jak kdy tedy...
A pak tu je i náboženství. Máme na to paní ředitelku, a já mám ty hodiny neskutečně ráda. Je milá, hodná a občas si s námi povídá i o životě. Nedávno jsme řešili třeba krásu a postavu, jak jsou na to holky upjaté a že si mnohdy i škodí. A ne, nezkouší nás, jako to dělal její syn, já si opravdu všechny ženy ze starého zákonu nepamatuji.


Tak, to bylo všechno, snad jsem vám trochu přiblížila církevní školství.